Rubrika: Společnost

Z historického hlediska tomu není tak dávno, co byly ženy považovány za podřadné, a to i v očích zákona. Koneckonců, stačí se podívat, kdy získaly například právo volit. Je však pravdou, že jsme d té doby ušli skutečně velký kus cesty, co se rovnoprávnosti obou pohlaví týče. Mnozí dokonce tvrdí, že dnes mají muži i ženy skutečně stejná práva, a na první pohled to tak může i vypadat. Jaká je však skutečnost?

V první řadě je dobré se podívat na platové podmínky. Statistická data nám totiž jasně říkají, že muži z velké části pobírají za stejnou práci vyšší mzdu, a to i pokud vezmeme v úvahu faktory jako je kvalifikace, počet odpracovaných let a další. To samozřejmě v dnešní době prudkého zdražování rozhodně není ideální. Navíc je to podporováno tím, že zaměstnanci jsou odrazováni od toho, aby mezi sebou diskutovali svůj plat.

Pak je zde také společenské postavení. Například v obchodních jednáních není obvykle žena brána tak vážně jako muž. I proto jsou často obsazovány spíše do role sekretářek než vedoucích, i když výjimky samozřejmě jsou.

Ani zde to však nekončí. Pokud žena pracuje v „mužské“ profesi, jako například automechanik, mnozí zákazníci dokonce vyžadují mužského zaměstnance, neboť si nedovedou představit, že by se žena dokázala vyznat v autech.

Avšak ani v domácnostech to nekončí. Zatímco dříve bylo obvyklé, že muž pracoval, zatímco žena se starala o domácnost, dnes pracují oba. Díky tomu má rodina vyšší příjem, což rozhodně není k zahození. Problém je, že zatímco muž přijde unavený z práce a sedne si, aby si odpočinul, od ženy se očekává, že se ještě postará o domácnost – poklidí, uvaří, uklidí nádobí, postará se o děti a o víkendu se věnuje většímu úklidu a praní. Pokud muž udělá nějakou domácí práci, je na to hleděno jako na něco, co je hodno obdivu.

Je tedy jasné, že do skutečné rovnoprávnosti máme ještě poměrně daleko. Avšak rozhodně se k ní blížíme, což je dobrá zpráva. Jen je potřeba neusnout na vavřínech a pokračovat dál. Jen tak tohoto cíle dosáhneme.

Co si o mě myslí moje rodina? Mají mě rádi kolegové na pracovišti? Nepůsobí moje chování zvláštně? Proč se ten člověk na mě tak divně dívá? Tyto otázky nás pronásledují každý den, ať jsme zrovna ve společnosti druhých nebo úplně sami. Není na tom nic zvláštního, protože člověk je tvor společenský a touží být respektován. Přístup každého se různí podle povahy, nálady a spousty dalších věcí. Někteří lidé na sebe rádi poutají pozornost zatímco jiní neradi prosazují své myšlenky a názory a radši se nespokojeni podřídí jiným. Aby se nám na světě dobře žilo, je třeba respektovat přístupy druhých.

Lidé, kteří rádi poutají pozornost

V prvé řadě je potřeba říct, že projevovat svoji individualitu, názory a myšlenky rozhodně není špatně. Těmto lidem často tolik nezáleží, co si o nich druzí myslí. Nemají problémy se sebevědomím a dosahováním svých životních cílů. Na druhou stranu pro ostatní může často těžké s nimi být v jedné místnosti a diskutovat s nimi, protože někteří mívají tendenci brát svůj názor jako obecnou pravdu a snaží se ho vnutit ostatním. Sebevědomí lidé nemívají problém se prosadit, ale musí velmi dbát na to, aby svým přístupem neodradili ostatní od kontaktu s nimi. Nejde pouze o společenské a přátelské vztahy, ale také o případné obchodní záležitosti a získávání zaměstnanců či shánění zaměstnání.

Lidé, kteří se méně projevují

Ani zde není nic špatně. Méně výrazné osobnosti se dokážou vcítit lépe do druhých a pomoci jim. Dokáží se lépe vyrovnat případným neúspěchem. Také jsou schopni dosáhnout svých cílů, ale často jim to trvá déle, ale nepoztrácí při tom přátele a neznepřátelí si při rozhodování ostatní. Často se jim ale jejich názor nepodaří prosadit, protože se vyhýbají hádkám a mnohdy radši ustoupí, než aby někomu byť jen zdánlivě ublížili nebo ho nějak poškodili. Tito lidé by se rozdali pro druhé a málo myslí na osobní prospěch, což je ale do jisté míry velmi důležité.

My jako lidé máme nastaveny určité společenské normy. Ty často vychází z našich pradávných instinktů. To však někdy může způsobit situaci, že to, co se na první pohled zdá jako dobré, může mít pro našli společnost velmi nepěkné následky. Typickým příkladem je dnes vývoj porodnosti. Zatímco v chudých zemích třetího světa se i přes veškerou snahu o osvětu příliš nemění, v „moderní“ společnosti klesá. To znamená, že se rodí méně dětí.

Tato skutečnost by se mohla zdát příznivá, koneckonců lidé jsou značně přemnožený druh a vědci již dlouho varují, že se blížíme k hranici, kdy nás už Země nebude moci uživit. A ačkoliv kolonizace jiných planet je řešení, jedná se stále ještě o hudbu daleké budoucnosti. Proto je jasné, že méně narozených dětí je tím správným směřováním vývoje.

A to je sice pravda, avšak vzhledem k výše zmíněným společenským normám tento trend vytváří další problémy, zvláště pak v naší republice. Tím hlavním, co nás trápí, je poměr důchodců k výdělečně činným lidem. U nás totiž aktivně pracující vydělávají penzistům na důchod. A je jasné, že čím větší je tento nepoměr ve prospěch lidí v důchodu, tím horší je situace.

Stačí se jen podívat do minulosti. Zatímco v době po takzvaném „baby boomu“, který nastal po druhé světové válce, připadli čtyři pracující lidé na jednoho důchodce, dnes je tomu obráceně. Je tedy jasné, že tento systém se nedá udržet, ačkoliv jde o jinak vývojově příznivý trend. Co tedy s tím můžeme dělat?

Nejlepším řešením by samozřejmě byla kompletní transformace našeho penzijního systému, avšak to je krok, ke kterému v současné době není ani vůle, ani peníze ve státním rozpočtu. Nezbývá tedy než zpomalit růst důchodů, díky čemuž tito lidé zchudnou. Proto je v současnosti tím nejlepším řešením, aby si již mladí lidé začali spořit na penzi vlastními silami. Jen tak si zajistí v budoucnu spokojené stáří.